Kaktusářský zájezd 2020
Covidové jaro 2020 nám kaktusářům moc radostí nesliboval. Ale nakonec byla ke konci května vládní opatření zmírněna a protože výbor našeho klubu v Hradci Králové jsou kluci šikovní, podařilo se jim v rekordním čase zajistit a uspořádat nejen výstavu kaktusů v původním termínu, ale hned příští víkend (20. a 21. června) i plánovaný zájezd do jižních Čech. Za což patří velké uznání a dík nejen jim, ale i všem, kteří byli ochotni si v tomto čase do sbírek pustit plný autobus lidí. Přece jen jim mohl někdo do sbírky dotáhnout nejen svilušku, ale i čínského neřáda, na kterého jsou všechny ty Nissoruny a Mospilany krátké.
Už v průběhu výstavy jsme trochu znepokojeně sledovali předpovědi počasí na další týden. Vypadalo to, že hlavní Medard vypukne právě o zájezdovém víkendu, a taky že jo. Možná proto, že poprvé za existenci klubu s námi jela i moje drahá polovička. Mimochodem, moc se jí to líbilo. Z Hradce se nám ještě podařilo vyjet mezi přeháňkami, ale od Prahy už pršelo a radar v mobilu hlásil, že vody si nejspíš užijeme dost a dost. První zastávka byla v Mitrovicích u pana Račana, kde naštěstí bylo možné se schovat v upravované stodole. Za kaktusy se muselo na půdu, ale tam bylo blaze. Hned vedle skleníku (tedy zamakrolované střechy) byla útulná místnost, kde se činila paní domu. Občerstvení kávičkou a domácí buchtičkou mělo stejně vysokou kvalitu jako kaktusy.
Z Mitrovic jsme se přesunuli do Písku do známé a oblíbené sbírky Edy Vodičky. To je osvědčená "lokalita", kde se dá vidět snad úplně všecko. Hodně toho i v dešti kvetlo. Mě nejvíc uchvacují Edovy parodie. Dá se tu i dost nakoupit, bedýnky koupěchtivců se plnily hodně rychle. Já jsem sice nejel za účelem nákupů, kam pak s tím, ale něco málo se mnou muselo. Třeba tato Aylostera albipilosa.
Od Edy to je jen kousek pěšky do další sbírky Jardy Kováře. Ta je - kromě skleníku, kde je opět všehochuť - zaměřena hodně na drobné opuncie. Což nebývá moc k vidění a spousta lidí doslova žasla. Já taky. Touto sbírkou končil náš dopolední blok a bylo třeba se naplnit i břišně. V které putyce jsme měli zarezervovaný oběd, to už mi nějak vypadlo z paměti, ale restaurace to byla rychlá a kvalitní, takže spokojenost.
Po obědě jsme zajeli asi za tři rohy do sbírky Martina Košťála. Proti předchozím trochu skromnější, ale moc hezky upravená. Pro mě důležitá i z toho důvodu, že jsem si z ní odvezl největší úlovek - dalšího popelničáka, neboli kaktus určený k vyhození do popelnice. Stranou od všech tam stála z jedné strany popálená a flekatá Lobivia backebergii, s několika dlouhými trny a obalená odnožemi. Ty odnože mě zajímaly. Z těch by se dala vypěstovat nová a kvalitní kytka. A tak jsem zašel za majitelem, jestli by nějaká odnožka mohla změnit působiště. On, že prý si ji mám vzít celou, nic za ní nechce, protože buď ji hodí do popelnice hodně brzy nebo zmrzlou po zimě. Jela tedy do Kratonoh a po pár týdnech se odvděčila.
Potom už jsme se přesouvali do sbírky, na kterou se asi všichni těšili nejvíc. Do Tálína k Rudovi Slabovi. Psát o téhle sbírce je zbytečné, je dostatečně známá a kdo v ní nebyl, není kaktusář. Nás jen mrzelo, že pořád lilo, na zahradě 3 cm vody a teď jsme v té utopené trávě šmajdali. Chudák trávník, dostal zabrat. Snad přežil.
Z Tálína jsme se jeli ubytovat na přespání do nedalekých Pasek. Ani tady jsme nebyli v ubytovně Václavka poprvé. Dostali jsme guláš, pivko a ráno párky k snídani a to nám spolu s postelí ke spokojenosti stačilo. S manželkou rádi chodíme, tak jsme se šli ještě po večeři na chvilku v dešti projít. Jenže ono jako zázrakem pršet přestalo, a tak jsme se vrátili až za těžkého soumraku, kdy v jídelně vrcholila zábava. Co se tam dělo, nevím, my šli brzy spát a doufali jsme, že druhý den už počasí bez deště vydrží. No, vydrželo. Asi tak, než jsme dojeli 10 km před první nedělní zastávku. Když jsme vystupovali v Čenkově u Milana Krátkého, už zase lilo a to takovým stylem, že Milan raději dal do uliček ve své soustavě skleníků palety, abychom se nebrodili vodou. Milan je přímo velkoproducent prodejních kaktusů a protože měl připraveno k prodeji velké kvantum mých oblíbených parodií, lítal jsem ze skleníku do skleníku, vybíral a zapomínal fotit. Což mě dodatečně hodně mrzelo, ale co už. Odvážel jsem odsud plnou malou přepravku, nejvíc mě asi zaujala tahle neuvěřitelná parodie.
Cestou tam jsme si maličko zajeli, tedy asi půlhodinku, ne-li víc, u Milana jsme stvrdli taky dýl, než se čekalo a díky tomu jsme do plánovaných Českých Budějovic přijeli tak akorát na trochu dřívější oběd. Udál se individuálně v Globusu. Po něm jsme zajeli do staré sbírky Petra Říhy podívat se na obří sukulenty, sbírku euforbií a teplomilné kaktusy. Ani zde jsme nebyli poprvé, ale pořád je tu co obdivovat.
Poslední zastávkou byla sbírka Pavla Randy ve Velešíně. Věděl jsem, že tato sbírka pro mě až tak strašně zajímavá nebude, pěstujeme každý něco úplně jiného. Jenže oni tam na nás čekali ještě další dva mí dobří známí Přemek Kočí a Jirka Kalina. A protože už nepršelo, tak jsme venku ještě s několika dalšími kecali a kecali a do sbírky jsem vlezl aspoň pro pár fotek v momentě, kdy byl ohlášený ústup do autobusu. Ale jednu kuriozitu jsem tam vyfotit stihl. Zdá se, že soudruzi z NDR svoji chybu nenapravili dostatečně...
Z Velešína už jsme mazali přes Prahu do Hradce a já s Věrkou jsme se modlili, abychom dorazili před 20. hodinou. Od 20,30 jsme totiž měli lístky na divadlo Tři veteráni na Kunětické hoře. Jen taktak, ale povedlo. Usedali jsme po šíleném úprku od parkoviště nahoru ke hradu akorát se začátkem představení. Mimochodem, posledních 10 minut divadla opět lilo jak z konve, ale herci byli skvělí. Vydrželi do konce, jen závěrečnou děkovačku odpískali, ať neblbnem a letíme se schovat. Super víkend.
Jo a fotky ze zájezdu najdete tady:wym-1611226635938