Proč nikdy nebudu mezi TOP krajináři?

Ještě než vás pustím do vlastního článku, dovolím si upozornit, že ačkoliv jsem povahy velice mírné, nekonfliktní a laskavé, ba dokonce snad až beránčí, čas od času dostanu chuť si do něčeho rejpnout. Ten pubertální rebel ve mně prostě tak trošku pořád je. Přitom to ale vždycky myslím dobře a spíš než o kritiku (jako totální amatér a fotografický diletant bych si kritizovat ani nedovolil) se jedná o snahu přimět ostatní k malému zamyšlení. Navíc je zrovna Apríla... Berte tedy, prosím, následující řádky s patřičným nadhledem a shovívavostí, koneckonců dělám si srandu i ze sebe a nerad bych u nás v Kratonohách viděl frontu těch, kteří mi přijeli nafackovat. Děkuji.

Odpovědět na otázku v nadpisu by se dalo velice stručně a jednoduše: Protože zkrátka nejsem fotograf krajinář, ale maximálně tak krajinkář. To je totiž velký rozdíl. O tom ale raději někdy příště. Jenže ono i z krajinkáře se může vyvinout krajinář a dokonce TOP krajinář. Můj případ to však nejspíš nebude. Jak jsem k tomuto závěru dospěl?

Čas od času mě to popadne a kromě svých oblíbených stránek na internetu zabrousím i jinam hledat poučení a inspiraci. Tak se stalo, že jsem narazil na tento článek – http://www.fotografove.info/magazin/top-fotografove.htm. Ha, to je ono, povídám si. Když hledat inspiraci, proč ne u nejlepších z nejlepších? A začal jsem pěkně prohlížet jednotlivé fotogalerie. To první prohlížení bylo jednoduché, dalo by se nazvat spíše kocháním se. Krátce na to mě přepadly neodbytné otázky: Proč jsou ve výběru zrovna tito fotografové, když jich je dalších na internetu spousta? Co mají společného? Mohl bych se někdy do této společnosti vetřít?

Nastala etapa číslo dvě. Nové prohlížení, tentokrát důkladnější. Kouknu na první galerii – hm, tak na to nemám. Druhá – nápodobně. Třetí – jasně, stejný výsledek. Čtvrtá - ...moment sakra, to už jsem snad před chvilkou viděl! Ale ne, tuhle galerii jsem přece ještě otevřenou neměl. Pátá - ...a vtom mi to došlo. Má-li být člověk TOP krajinářem, musí jeho tvorba splňovat určitá kriteria a tím pádem být v podstatě stejná jako těch ostatních. Ta kritéria já nesplňuji a splňovat nemíním, pročež mám jednou pro vždy utrum. Abych se o tomto faktu ujistil, vzal jsem si na pomoc papír a tužku, udělal si tabulku (považte, v době Excelu a podobných vymožeností tabulka na papíře!) a ta vypozorovaná kritéria jsem si u všech 23 fotografů - krajinářů pěkně „vyplusmínusoval“, abych se dobabral nějakých statisticky hodnotných výsledků. Vzalo mi to sice dost času, ale výsledek stál za to, byť jsem se musel přesvědčovat, že i negativní výsledek může znamenat pozitivum.

Proč negativní? Za prvé mi bylo jasné, že já nemám šanci a že zřejmě na věky zůstanu v nejlepším případě jen tím „krajinkářem“, ale možná spíš jen obyčejným cvakalem. Za druhé – a to je horší – přišlo mi, jako kdyby našim nejlepším fotografům docházela invence. Ony ty jejich galerie (respektive fotky v nich) začínají být – jak se říká – na jedno brdo. Sice jsou to převážně velice líbivé fotografie (nebo tedy spíše fotoobrazy), ale lautr stejné. Takové Jetřichovice z Mariiny vyhlídky můžete vidět snad padesátkrát. Trochu se liší množstvím mlhy a slunečních paprsků, ale jinak nepoznáte, jestli autorem fotky je Petr nebo Pavel. Což mi trochu vadí. Zkrátka, udělal jsem si rychlé statistické vyhodnocení a zde jsou důvody, proč mezi TOP fotografy nemám šanci se dostat:

  1. Nefotím Českosaské Švýcarsko

  2. Nevyjíždím za focením do proslulých fotografických destinací v zahraničí (Toskánsko a Bretaň především)

  3. Nefotím inverzi

  4. Nemám rád „omalovánky“ (i když občas se mi povedou taky, ale spíše omylem a to pak je teprve ta pravá síla!)

  5. Nesnáším „mlíko“ v potocích

  6. .

.

.

X) Neumím to

No, a to jsou ty hlavní důvody. V následujících řádcích si je trošičku dovolím rozpitvat, podotýkám, že z čistě osobního pohledu.

Začneme tedy těmi profláklými fotografickými místy. Považte, co jsem zjistil ze své čárkované. Ze 23 fotografů jich má plných 18 (! – račte přepočítat) ve své fotogalerii obsažené fotky z Českého Švýcarska, přičemž většina z nich má na této lokalitě svoji galerii přímo postavenou. Uf, má to cenu tam ještě fotit? Českosaské Švýcarsko je nádherné, jezdím tam rád.

Věřím, že i Toskánsko je krásné (tam nejezdím). Ale je-li něčeho moc, je toho už příliš. Na druhou stranu uznávám, že krajina zde poskytuje téměř stoprocentní jistotu, že tady nějaké super fotky udělám. Proto také tolik workshopů zde. Taky mě to lákalo se na nějaký přihlásit. Ale když si pak přečtu v reportu, že se ráno na Mariině skále sešlo 15 fotografů a čile komunikovali s dalšími 20 na Vilemínině vyhlídce, má to cenu? Tak jsem se nepřihlásil. Jo pánové lektoři, kdyby některého z vás napadlo uspořádat workshop, jak dělat super fotky v naprosto neatraktivní zemědělské krajině Polabí, kde bydlím, hlásím se jako první! Takže z tohoto důvodu na mém webu žádnou Růžovku ani Studeňák nenajdete (přece nepřiznám, že moje fotky jmenovaných kopečků by se prostě vedle těch již mnohokrát publikovaných styděly).

O to více jsem ale oceňoval fotogalerie, které byly věnovány jiným koutům naší vlasti, zejména těm, které moc neznám. Jižní Morava, Pálava (vlastně ta je na té jižní Moravě taky…), Vysočina, ale i Šumava, Beskydy, střední Čechy, spousta krásných míst, které by si zasloužily stejnou pozornost jako to ČSŠ.

Pojďme dále. Nefotím inverzi. Teda já ji občas fotím, ale jaksi zespodu… Přece jen u nás v kraji se projevuje poněkud jinak než na vrcholcích hor.

Bohužel asi ne tak atraktivně, proto fotek vyloženě v mlze nebo pod jednolitě zataženou oblohou u TOP fotografů moc nenajdete. Mně se ale líbí. Jenže v kursu jsou inverze shora. Takže není divu, že fotografů inverzí jsem napočítal stejně jako fotografů ČSŠ – 18. A už vůbec nikoho nejspíš nepřekvapí, že převážně se jedná o kombinaci obojího, tedy inverze v Českosaském Švýcarsku. Přátelé, přiznám se, ty obrázky se mi i líbí, ale s jednou věcí se u nich těžko smiřuji. Když už jsem si jednou vzal do huby (vlastně do klávesnice) tu Mariinu vyhlídku, dám příklad s ní. Východů slunce s mraky vespod je v galeriích hafo. U nich různé popisky – Mlžné ráno, Inverze + pořadové číslo atd. Beru. Beru i název Z Mariiny vyhlídky. Ale pak jsem tam objevil něco ve stylu Jetřichovice z Mariiny vyhlídky, přičemž z toho mraku čouhají asi tři střechy a jedna věžička. To už tedy neberu. Takhle ty Jetřichovice fakt nevypadají a v tom názvu fotky nemají co dělat. To je totéž jako vyfotit párek a nazvat fotku Maso v uzenářském výrobku. No, ale to jsem maličko odbočil.

Tak. Máme vyfocené ty Jetřichovice s mlhou pod námi za ranního kuropění a co teď s tím? Jak vypadá fotka? Aha, jasně. Šedivka. Nu což. Máme fotošop, tož potaháme táhýlka. Výsledkem je u těch umírněných naprostá nádhera, u těch méně umírněných (a že jich podle mého oka je!) – omalovánky. Kde byl v původním rawu lehký nádech červené, tam je v konečné verzi „rudá záře nad Kladnem“. Tmavá zeleň pozdního podzimu dostane barvu prvních březových lístků ozářených sluncem a žlutá vám na sítnici oka vypálí fleky. Čím víc pruhů, tím víc Adidas – čím víc barev, tím víc …, no jo, jenže já nevím, čeho. A nejvíc mě – jak to napsat slušně, asi nejlíp „píp“ - že se to lidem líbí a někteří to dokonce vyžadují i po mně! Opět malá odbočka. Jsem od přírody člověk spíše konzervativní. Kozoroh, tak se nedivte. Moje žena dokonce tvrdí, že větší „konzervu“, než jsem já, jinak nepotkala. To ale proto, že ona je pravý opak. Nejsem den doma a ložnice je v obýváku. Když si na to konečně zvyknu, je to zase zpátky. Když pokoj zůstane na svém místě, aspoň jsou jinak skříně. V nejlepším případě jsou i skříně na svém místě, ale skrývají jiný obsah. A já zuřím a hledám. Zkrátka mám rád, když je vše na svém místě. I u fotografování jsem konzervativní. Prostě chci, aby fotky vyjadřovaly pokud možno realitu. Hodně míst znám (i ty Jetřichovice) a tak, dívám-li se na přebarvenou fotku, první, co mi naskočí, je „blbost, takhle to tam vůbec nevypadá“. Kdežto když na tutéž fotku koukne moje Věrka, udělá „jé, to je krása“ a vykulí ty svoje nádherný kukadla, co mě na ně kdysi utáhla, tak, že jí div nevypadnou. A dorazí mě, když k tomu dodá, jestli by nešlo nějak takhle upravit tu fotku, jak jsme spolu byli posledně na tom kopci... Nešlo!!!!! Jestli jsem ještě jakžtakž tolerantní v tomto směru k fotkám ostatních, tak ke svým rozhodně ne. Samozřejmě taky zatahám za táhýlka (byť ne ve fotošopu, ale v Zoneru), šedivky rád taky nemám, ale v momentě, kdy se to Věrce začíná líbit, já už nevěřím svým očím, jak jsem tu fotku dokázal zprznit.

Uznejte, mohu já se s tímto přístupem prodrat mezi elitu? Přiznávám, pár takovýchto ulítlých omalovánek se mi do galerie taky vloudilo, ale to proto, že od jejich pořízení už uběhlo dost času a jak to na místě focení tehdy vypadalo, to už jsem jaksi zapomněl... Jo, mimochodem, tady mi statistika trochu selhala. Co ještě nejsou nebo už jsou omalovánky, to je silně subjektivní věc a navíc ovlivnitelná i náladou, monitorem a co já vím, čím ještě. Jednou jsem těch čárek měl 15, podruhé jsem se divil, proč jsem ji někomu udělal... Ale obecně, barevnost prezentovaných fotografií je vskutku silná a nápadná.

Jestliže jsem celkem tolerantní k barvičkám, u potoků moje tolerance mizí úplně. Klidně budu do celého světa řvát: „V potocích teče VODA!!! A ne mlíko!“ Přátele, tuto zhovadilost fotografovi neodpustím a „mlíkopád“ ho v mých očích okamžitě silně degraduje. Já vím, opět se to dost vyžaduje a obdivuje. Což o to, pokud je „rozmaz“ vody udělán s citem, obdivuji ho i já, protože takto ho udělat je dost kumšt (teda aspoň pro mě). Ale když vidím fotku Suché Kamenice, kde lišejníky porostlé kameny s napadanými podzimními lístky trčí z hmoty připomínající rovné plexisklo, z kterého u terénního zlomu směřuje dolů pruh jakéhosi neředěného bílého emajlu... Ne, to teda fakt nedám. Chudák Kamenice, ta kdyby to viděla, poteče radši proti proudu zpátky. A že jsem takových mlíkovodů v těch galeriích našel dost a dost..., kdepak, tam nepatřím.

Další důvody vyjádřené tečkami vynechám, ty nejsou důležité. Důležitý je až bod X) Neumím to. Možná by se dal rozvést a přidat Jsem líný, nechce se mi atd. Co naplat, pes je zakopán nejspíš hlavně právě zde. Teoreticky samozřejmě vím, že nejhezčí fotky krajiny vznikají v době oné proslulé zlaté hodinky. No jo, jenže vstávat ráno (vlastně spíš v noci), když to mám k fotogenickým místům ještě navíc tak strašně daleko? Brát si na to volno v práci, protože nemám šanci to do začátku pracovní doby stihnout? Případně se vracet domů ze západu slunce bůhvíkdy? A toho benzínu, co se projede! A tahat s sebou stativ...? Já vím, výmluvy. Tohle všechno a mnohé další ti dobří dělají. Já ne a nebo jen výjimečně. Ale copak v poledne je snad krajina šeredná?! Takže vlastně já bych to možná i uměl, ale ten přístup. V tom to asi bude. No nic, páni TOP fotografové, ve mně asi mít konkurenci v dohledné době nebudete. Přesto si tu otázku neodpustím: Nedalo by se s tou jednotvárností vašich fotografických děl něco dělat? A teď mi klidně vynadejte.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace