Kaktusářský zájezd 2014
Zájezdy do kaktusových sbírek pořádá hradecký spolek od nepaměti. Letos jsme na rozdíl od loňského roku, kdy jsme navštívili spíše menší sbírky relativně nedaleko od HK (Jihlavsko), vyrazili do sbírek poněkud větších a vzdálených. Tedy na jižní Moravu a Slovensko. Datum byl stanoven na 7. a 8. června. Po dřívějších zkušenostech jsem již předem všem známým a příbuzným avizoval, aby se připravili na to, že letošní medardovský víkend bude ve znamení tropů a vyšlo to. Ony totiž, když jedeme někam do sbírek, platí z hlediska počasí tyto zásady:
1) Jedeme do sbírek kaktusů rozmístěných převážně venku na zahradě = je chladno a prší.
2) Jedeme do sbírek skleníkových = nebe bez mráčku, větřík má dovču a teploty nad třicet.
3) Typy sbírek střídáme = střídá se i počasí právě podle toho, v jaké sbírce jsme.
Tentokrát šlo o sbírky téměř výhradně skleníkové, takže to bylo jasné. 37°C ve stínu jsme si na jihu Slovenska užili opravdu dosyta.
Scházíme se v sobotu před pátou ráno, kupodivu na nikoho nečekáme. Přijíždí stařičká Karosa Dopravního podniku, moc důvěru nevzbuzuje. Ale to jsme ji podcenili. Jede jako z praku, dokonce i klimatizace funguje, jen při určité rychlosti – té dálniční, kterou se jede nejdéle - hučí tak, že není slyšet vlastní slovo. Jede nás jen 27, většina tak má dvojsedadlo pro sebe, čili pohodlíčko. Jedeme do Blanska, i přes občerstvovací a vyprazdňovací (a hlavně kouřovou) přestávku ve Svitavách jsme před osmou hodinou u první sbírky. Vlastní ji pan Emil Vašíček. Sympaťák hned od pohledu. Ale to jsou všichni a my samozřejmě taky. Však si také se všemi dobře rozumíme. První dojem – malá sbírka ve skleníku na malé zahrádce, za chvilku budeme pryč. Jo, houby. To hlavní je nahoře na střeše, kam se leze točitým schodištěm. Specializace – všechno. Každý si na své přišel. Takže žádná chvilka, dost přes hodinu jsme tu strávili.
Za druhou sbírkou přejíždíme na opačný konec Brna k Josefu Odehnalovi. Sbírka známá stejně jako její majitel a dost velká na to, abychom v ní pobyli rovněž hodinu a půl. Kromě kaktusů tu celá řada z nás obdivuje i nebývalý pořádek v užitkové části zahrady. Holt ne každý z nás má doma paní Odehnalovou... Popovídalo se, pokoukalo a taky pokoupilo a už zase spěcháme. Tentokrát ale na oběd do Tuřanské Besedy. Trochu to tu trvá, ale jídlo dobré.
Po obědě vyrážíme do Hustopečí. Tady nás čeká sbírka Radka Knápka. Hlavním pěstebním zařízením je „makroloňák“, ale je tu i klasický skleník a za ním ještě i stoly s otužilejšími druhy, co to skleníkové parno zas až tak moc nemusejí. Sbírka byla lehce poznamenaná faktem, že zrovna probíhala brněnská výstava, kam pan Knápek odvezl nejen pár výstavních kaktusů, ale hlavně jejich kvantum do prodeje. I tak tu ale bylo na co koukat, rostliny krásné, květů spousta.
Z Hustopečí je to kousek do Velkých Pavlovic, kam také míříme, ale poněkud oklikou přes Mikulov. Zde sídlí a kaktusaří Mirek Sochůrek. Jemu zvláštní dík za to, že nás přijal nedlouho po svém zranění a ač s rukou v nepohyblivém stavu, věnoval se nám maximálně. Ve sbírce je zase všechno (a je to nádherné), hlavně ale i jeho nálezy a dovozy. Na což je třeba místo, pročež mu řada z nás pomohla to místo vytvořit odkupem velkých, dospělých kaktusů za hodně příznivé ceny. Zvlášť gymna šla na odbyt. Po této sbírce už byla většina bedýnek koupěchtivých účastníků zájezdu plná a vyvstávala otázka, kam s těmi dalšími kaktusy, které bude zcela jistě naprosto nutné a životně důležité nakoupit. Jak se ale později ukázalo, když se chce, vyřeší se všechno.
Poslední sbírka dne nás čekala ve Velkých Pavlovicích a tušíte správně: Mirek Marek. Od naší poslední hromadné návštěvy se to tu trochu změnilo, tedy hlavně přibyly další metry kaktusů. Kvalita sbírky i prodeje se nezměnily a pokud jo, tak jedině do plusu. Je tu k vidění hlavně severní Amerika, ale ani my jižňáci jsme nestrádali. Hlavně sulky to jistily. A už vůbec tu samozřejmě nestrádali milovníci dobrého vína a pálenky. Prostě tradice, no...
Po poslední sbírce následovalo ubytování a večeře v penzionu U Hiclů. Komfort to není, ale pro účely kaktusářů plně dostačující. Po večeři zůstala část chlapů u piva, část se vrátila k Markom na vínko, jeden šílenec vyrazil nad město k rozhledně Slunečná. Ten šílenec jsem byl já a vůbec jsem nelitoval. Výhledy, to je moje a tady jsem si jich v krajině, která se tolik liší od té kolem nás doma, užil opravdu maximálně. Na ubytovnu jsem dorazil už za tmy a po chvíli už někteří jedinci spí. V tomto se naše zájezdy dělí vždy na dvě části. Jedna část spí a chrápe, druhá část – podstatně větší – bdí a proklíná ty spící. Stejně je to zajímavé: My nechrápající potřebujeme k usnutí aspoň půl minuty ležet. Chrápající usíná a zároveň začíná svoji zvukovou produkci už těsně před ulehnutím nebo maximálně do dvou vteřin po ulehnutí, každopádně ale dostatečně včas před tím, než je nechrápající schopen usnout. Tenhle fenomén by chtělo důkladně probádat, čím to je. Třeba by se na výzkum dal získat i nějaký ten grant, ostatně dávají se i na daleko větší blbosti.
Nedělní ráno nám poněkud pozměnili majitelé ubytovacího a stravovacího zařízení. Původně jsme měli U Hiclů i snídat. Jenže nám bylo kategoricky sděleno, že kuchař přijede nejdříve v 8 hodin a snídaně tak bude o půl deváté. Čímž bychom do první slovenské sbírky dorazili tak nějak kolem oběda. Asi jim tržba za těch 28 snídaní nestála za trochu operativnosti. Nevadí. Raději jsme snídani oželeli, vyrazili v půl sedmé z Pavlovic a stavili jsme se na benzínce u Hodonína, kde byli ochotni vstát z postele dříve. Pak už jsme přejeli řeku Moravu a přes Holíč, Senicu a kolem Trnavy a Nitry jsme si to šinuli směr Cabaj-Čápor k Dušanu Kĺbikovi. Teď si udělám s dovolením malou legrácku z našeho náčelníka. Poté, co jsme sjeli z dálnice - zrovna jsme míjeli směrovku Cabaj-Čápor 6 km - nám Petr přes mikrofon oznamoval, že do sbírky máme asi 2 km. Jenže my nejenže jsme dojeli těch 6 km do vsi, ale ještě jsme ji celou projeli. Říkám si, nějaký divný. Za chvíli další vesnice a on to zase Cabaj-Čápor, jen s dodatkem Pereš. Ani tady ale ještě nebyla konečná. Až ta další vesnice, samozřejmě taky Cabaj-Čápor, ale Riegler, byla ta správná. Zkrátka a dobře, v učebnicích fyziky by se mělo objevit, že 1 km má obvykle 1000 metrů, ale jsou na světě místa, kde jich má až 5000. Ale to jen tak mimochodem, snad mě náš šéf kvůli tomu z klubu nevyhodí.
Sbírka Dušana Kĺbika představovala asi vrchol zájezdu a nutno přiznat, že tady jsme zčásti postávali v němém úžasu s otevřenou pusou. Už úprava zahrady se dvěma velkými skalkami (spíš skálami), osázenými kvetoucími kaktusy nejen opunciovitými udivuje. A když pak ještě vlezete do soustavy skleníků, jimž dominují nádherné ferokaktusy a kvetoucí gruzoni, z údivu a obdivu už nevyjdete. Zde obzvláště platí, že slova jsou zbytečná, lepší je podívat se na fotky a nejlepší to vidět in natura. Však jsme se tu taky zdrželi.
Následoval celkem krátký přejezd do Komjatic, kde sídlí Ivan Behul. Zde jsme to měli s malou turistickou vložkou, autobus až k jeho domku nezajel. Tam to bylo v pohodě, zpět po patřičném vypocení ve skleníku to bylo horší. Sbírka je novější, mladší, ale i tady najdete zajímavé kousky. Venku pod pár přístřešky se pak solidně pekly malé semenáčky a někteří z nás silně oceňovali, jak ochotně mezi ně majitel zajíždí pinzetou, aby majitele změnily. Díky tomu se náš skluz proti itineráři opět trochu zvětšil a i když jsme pak nikde nezastavovali na oběd, do další sbírky Laca Fabiana ve Dvorech nad Žitavou jsme přijeli proti plánu až někdy o půl druhé.
Rozlohou to je sbírka doslova obrovská, snad asi 350 m čtverečních. Kam se podíváš, kaktus. Na zimu to všechno pan Fabian stěhuje. Uf. Já taky. Jenže já mám těch metrů 30, k tomu skoro rovinu a k dispozici kolečko s dveřmi od skříně, kam si naštosuju bedýnky a jedu. Tady je toho spousta ve stráni a pod ní pod barákem, kolečko nepřichází v úvahu, výtah ani lanovku jsem neviděl. To znamená pěkně „do teplých“ a vynosit po schodech. Děkuju pěkně... Kondičku má ale pan Fabian zjevně dobrou. Co ale bohužel taky zjevně nemá, je pokračovatel. Bohužel, sem by se jezdilo asi i v budoucnu hodně rádo. Pěstuje se tu všechno, prodává taky, každý si přijde na své a tak to ma byť, jak by řekl poručík Mazurek.
Už před příjezdem sem jsme špekulovali o tom, jestli poslední plánovanou návštěvu raději nezrušit, abychom se dostali domů nějak rozumně. Nakonec ale zvítězil názor, že by to vůči majiteli poslední sbírky bylo blbý, když kvůli nám tvrdne doma, a tak jsme se dohodli, že k němu zajedeme a jen tu sbírku vezmeme trošku hákem. Takže jsme projeli od Nových Zámků přes Bratislavu do Stupavy, kde nás čekal pan Albert Škrovan. No, čekal..... Návštěvu jo, ale netušil, že je nás tolik, neboť jeho sbírka je spíš pro méně početné skupiny. Ale i to jsme zvládli, s majitelem příjemně popovídali a nějak kolem půl šesté se vydali na cestu do Čech. Tu jsme si sice ještě trochu protáhli díky problémům s vrácením slovenské mýtné krabičky a pak zastávkou u pumpy na večeři, ale i tak jsme ve 22 hodin úspěšně přistáli u Dopravního podniku v Hradci.
Tak a závěrečné shrnutí, ryze osobní. Absolvoval jsem těch zájezdů už dost, ale tento rozhodně hodnotím jako jeden z nejvydařenějších. Sbírky skutečně nádherné, zajímavé snad pro všechny účastníky. Určitě byli spokojeni i všichni ti, kteří si chtěli nějaké kaktusy dovézt domů. Nabídka široká, ceny příznivé, někdy místy až směšné. Zkrátka nemělo to chybu a pokud ji někdo našel, je to jeho blbost. Všem navštíveným kaktusářům patří náš velký dík, obdiv a pozvání k nám na Hradecko, ať jim jejich vstřícnost můžeme oplatit.
Když už jsem začal s děkovačkou, tak samozřejmě je potřeba poděkovat organizátorům. Celou akci sestavoval náš výbor v čele s Liborem Mejstříkem, který už se v této roli osvědčil mnohokrát i v minulosti a pevně tedy věříme, že se bude osvědčovat i v časech budoucích. Podobné se dá napsat i našem předsedovi Petrovi Havlovi, který mimo jiné i dohlížel na to, abychom stihli vše, co se stihnout má a vyháněl nás ze sbírek, kde bychom jinak tvrdli daleko déle. Poděkovat se sluší panu řidiči (i když ten si to určitě nepřečte) za jeho trpělivost a samozřejmě hlavně bezpečnou jízdu.
Zvláštní poděkování si nechávám na závěr pro všechny manželky, partnerky, případně další příbuzné majitelů navštívených sbírek. Ať jsme přijeli kamkoliv, byl obrázek podobný. Majitel sbírky lítal kolem nás očumujících a koupěchtivých. A ony? Ty lítaly taky. Pro vodu, pro pivo, nosily brambůrky, tyčinky, chlebíčky, víno, slivovičku, vařily nespočet kafí,... a ještě si stačily povídat s těmi, kteří už mezi kaktusy skončili. Vážená děvčata, věřte, že tuto vaši účast velice oceňujeme a vážíme si jí.
Tak a to je asi tak všechno, těšíme se zase za rok. A abych nezapomněl, fotky z této naší akce jsou v galerii Kaktusářovy zážitky nebo jednoduše zde